Jak jsem obětoval život pro medaily na Ohři

Share Button

Po úspěchu našeho IRON CLAW teamu na loňském mistrovství republiky z lodí (stříbro), jsme se rozhodli, že změříme síly s břehem. Už dávno jsem věděl, že na začátku všeho stojí divize, ze které není jednoduché postoupit a ač jsme ji žertem přezdívali „pralesní liga“, onen prales nám dokázal, že kvalita závodníků je mimořádná a všichni to s postupem myslí zcela vážně. Čtyři postupová místa do druhé ligy se zdají být snadnou metou, ale budoucí vývoj nás utvrdí v tom, jak hluboce se mýlíme. 

Ohře v soutěžní oblasti v okolí Kynšperku je řeka různého charakteru, v jednom místě široká, hluboká a neprostupná, jinde mělká po kotníky a mnohdy dokáže připravit mnohá překvapení v podobě pastí, tedy hlubokých jam, kam zapadnete po prsa po drobném krůčku.

Pojďme ale popořádku. V pátek jsme dorazili až pozdě odpoledne, díky Radkovým rodinným povinnostem, což jsem mu nezapomněl zhruba 50 kilometrů vyčítat. Stihli jsme jen očichat Ohři během hodinky, kdy se mi podařil slušný okoun a proudník, což bude charakterizovat i další průběh závodu. Inu, západní čechy jsou vyhlášeny tím, jak málo ryb se tam chytá a jak pracně se získávají.

Natěšeni jsme se šli ubytovat do mládežnické ubytovny, ve které se nám od počátku něco nezdálo. Překousli jsme to, že budeme spát jako na lyžáku po čtyrech, 3 hvězdičkové ubytování jsme nečekali. Skousnul jsem i to, že pejskové nejsou vítáni, ale dorazil mě „náčelník plesnivá noha“ jak jsme příznačně přezdívali ctihodnému kmetu, který na naši otázku, zda si můžeme prohlídnout pokoje reagoval tichým výhružným hlasem: „Já s váma nikam nebudu chodit! Chcete pokoj nebo ne?“ Bohužel můj charakter se neslučuje s takovým jednáním a s lehce vulgárním rozloučením jsem zavelel k ústupu a našli jsme si základnu v nedalekém penzionu, kam od náčelníka zanedlouho dorazili Zdeněk i Honza a už bylo o čem povídat a bohužel i pít. Víc si nepamatuju, snad jen to, když mě Radek ráno vytáhl z postele a já škodolibě probudil spící kolegy. Na můj vyčítavý pohled, cože jsme to včera dělali se mi dostalo odpovědi: „Nezachlastáš, nezachytáš!“ Dobře uvidíme tedy.

V prvním kole odchytal jeden závodník dopoledne, druhý odpoledne. Vzhledem k mému stavu bylo nad slunce jasné, že začne Radek. Abych Radka ještě více motivoval, dohodli jsme se, že v případě neúspěchu budou následovat fyzické tresty. První kolo jsem byl snad nervóznější než Radek a musím uznat, že mé telefonáty opakující se pravidelně každých 20 minut byly přehnané. I přes to Radek udělal 3 okouny a zaujal místo v polovině závodního pole. Ve druhém kole se mi podařily dvě věci: vystřízlivěl jsem a vydržel jsem bez telefonování. Po skončení závodu mi kolega naznačil, že fyzické tresty skutečně fungují a on dokázal nachytat 3 ryby v posledních 15 minutách a největší motivací mu bylo odvrácení pohromy z mé strany. Udělal krásné 3 místo a já se již nemohl dočkat na své odpoledne.

Iron Claw červíčci fungují!

Taktika byla jednoznačná. Začít mikronástrahou a prochytat břehy a blízké okolí. Můj závodní úsek byl moc pěkný, s množstvím křoví, zátok a řekou která se z tišiny mění v proudný úsek i s přítokem. Ráj na zemi. Po odpískání prvního kola jsem s třesoucí se rukou pustil mikrouše do první zátoky a k mému údivu vytáhl nádherného bodovaného okouna. Klid na hřišti a jedeme dál. Během chvíle jsem přidal další dva a připadal si jako mistr světa. Dovolil jsem si vstoupit hlouběji do řeky a vytáhnout štičku 22 cm. Za pár minut jsem přidal dalšího krásného okouna a těšil jsem se, že prozkoumám druhý břeh. A najednou odpískání celého kola. Utekla hodina a půl a mě připadalo, že chytám jen chvíli. Čtvrté místo v závodu nám dodávalo energii do žil a já se nemohl dočkat kola druhého.

Svatý Petr se zamračil a spustil déšť. Vlastně to byla průtrž mračen. Můj úsek byl proudný, s minimem úkrytů, hlubokým korytem u břehu a mělčí částí na druhém břehu. Na mikronástrahu jsem neměl jedinou reakci a po hodině závodu jsem byl bez ryby. Zděšen chabým vývojem jsem začal experimentovat a nasadil Jirkovu specialitu: Obroušenou Meppsku na fluoši. Nahodil jsem tento skvost napříč proudem a pomalu stahoval. A konečně záběr! Obrovský 22 cm proudník šel smykem z vody já si mohl oddychnout. Potom jsem zabrodil a pokoušel se na mělčině udělat záběr, ale bez úspěchu. Kolo skončilo s jednou rybou a chabým umístěním.

 Moje záchrana prvního kola

Druhý den

Vzhledem k tomu, že jsem šel brzy večer spát a vyspal se do růžova, začal jsem druhý den dopoledne já. Dostal jsem místo jako z pohádky, ale ryby si pomyslely, že mi vrátí všechna příkoří a odměnily mě jedním záběrem u břehu. Pološílený marnou beznadějí jsem vstoupil do vodního živlu a zápasil o centimetry ponoru na mých broďácích s řekou Ohří. Podařilo se a já se dokázal doplížit na druhou stranu a dobře poslanou „Jiříčkovou“ třpytkou se podařilo něco úžasného. Meppska zachytila kus trávy a kousek ode mě se zjevil velký okoun, třpytku sežral a já se radoval z 290 bodů. Dobrodil jsem k rozhodčí a vítězoslavně předal okouna. Potom jsme nepřidal už nic, ale vzhledem k tomu, že to kolo bylo jen o pár rybách jsem vybojoval slušný výsledek.

Druhé kolo bylo ve znamení zajímavého místa, ale s vědomím, že je třeba chytit rybu. V žilách mi kolovalo zdravé sebevědomí a já jsem věděl, že nezklamu a udělám vše pro výsledek. Jako vždy jsem prochytával břehy a snažil se nachytat okouna a po marném snažení mi bylo více než jasné, že musím vyzkoušet fleky z říše „nereálných“. A v jednom takovém, který byl obklopen hustým křovím na břehu a mnoha větvemi stromů dokola, reálně existovalo jediné zajímavé místečko v okénku nedaleko přede mnou. Levou rukou jsem se zachytil stromu, překlonil jsem se do proudu a pravou rukou jsem spustil prut. Zdálo se to takřka nereálné, ale prut najednou ztěžknul a já vypumpoval statného 23 cm okouna. Měl jsem zprávy z okolí a věděl, že se nic nechytá a proto mi udělal ohromnou radost. Po zapsání úlovku jsem se vrátil na místo s nadějí, že v oku bude ještě bratříček, ale co to? Bzzzzzzzzzzzzzz. Přímo do vlasů mi něco vletělo a po setřepání jsem viděl, že mi od hlavy míří obrovská sršeň. A najednou jsem to viděl. Z hnízda vylétávala jedna sršeň za druhou a s nepochopitelnou přesností útočili přímo na mě. Křiknul jsem na rozhodčí a s rychlou akcelerací jsme utíkali do bezpečí. Po několika metrech jsem zastavil a zjistil, že je všechno v pořádku.

Jojo, závodní okoun!

„AUUUUU“ zapištěl jsem. Bohužel se mi jedna sršeň uhnízdila pod vestou a žihadlem mi vysvětlila, jak moc se umí bránit. Popadl jsem peán a vytáhl malou bojovnici. Promiňte mi, ale v šoku jsem ji zadupal do země. Rána pálila jako čert, ale závody jsou přeci přednější, vrátil jsem se k hnízdu, ukradl si prut a pokračoval v chytání na jiném místě. Ale co to? Najednou mě začala svědit hlava, uši, nohy, ruce i jiné údy. Celý jsem zrudl, ale stále pokračoval v chytání. Když se mi, ale začalo hůře dýchat, kývl jsem na organizátora a poprosil o odvoz do špitálu. V autě jsem ze sebe všechno svlíkl a čelil příšerné alergické reakci. Všechno mě svědilo, nateklo a místo dýchání se ozývalo jen sýpání. V nemocnici se mě rychle ujali a šoupli do pohodlného křesla, kde jsem dostal kapačky. Vyčerpáním jsem usnul.

Po probuzení jsem hned kontaktoval Radka, s tím, aby ho náhodou nenapadlo, přerušit své odpoledne a jít mě držet za ručičku do nemocnice. Jako správného závodníka, ale Radka zajímaly jen pragmatické věci. Po obdržení zprávy, že asi umírám v nemocnici na následky sršního bodnutí se pouze zeptal: „Doufám, že chytil rybu?“ Po udělení kladné odpovědi, byl můj zdravotní stav odsunut do kategorie podružných informací, a Ráďa se soustředil pouze na svůj závod. Zatím co jsem se s každou kapkou protialergické látky rychle uzdravoval, dokázal můj parťám zabodovat s prvním místem a v posledním kole si bohužel vyzkoušel jaké je to být bez ryby, ale protože v tomto kole se nechytilo prakticky nic, nenásledoval fyzický trest a my s bronzovou medailí postoupili do II. Ligy!!!!

Za Iron Claw team David Koloušek